Na počátku bylo…
Všechna asijská bojová umění jsou úzce svázána s východními filosofiemi, zejména s buddhismem. Buddhismus vznikl v tomto století silně ovlivnil i filosofické smýšlení západního světa. Indie byla v té době ostře kastovně rozdělená. Jak k jednotlivým vyšším kastám náležela různá privilegia, patřily k nim i povinnosti. Mezi nejvýznamnější z nich patřilo i studium bojových technik a filosofických disciplín. Tak se stalo, že Bódhidharma (třetí dítě krále Sugandhy) byl vycvičen v umění boje holýma rukama (Vajramušti) a zároveň byl mnichem Prajnatarou vyučován i v buddhismu. Prajnatara kladl největší důraz na meditační cvičení, která byla nezřídka velmi náročná a únavná.
Čína
Někdy kolem roku 520 (je uváděno i 524 nebo 527) přišel Bódhidharma už jako téměř šedesátiletý muž do Číny. Historické prameny se nemohou shodnout, zda tam dorazil po moři nebo přes hory. Faktem však je, že v chrámovém komplexu Šao-lin začal vyučovat své pojetí buddhismu. Aby jeho žáci lépe zvládali náročné meditační techniky, vytvořil pro mnichy program cvičení pro zvyšování fyzické kondice založený na již zmiňovaném umění boje holýma rukama. Je třeba zde zdůraznit, že tato cvičení nebyla určena k vycvičení mnichů na bojovníky, ale k tomu, aby si jeho žáci uvědomili funkčnost jednotlivých částí svého těla a tím položili základ pro zvládnutí meditačních technik. Záhy po Bodhidharmově smrti však v Číně nastaly těžké časy. Zuřila válka a její výboje se nevyhýbaly ani klášteru. Mniši byli nuceni se bránit a k tomu byla vyučovaná fyzická cvičení velmi vhodná – vždyť z bojového stylu vycházela. Klášter se úspěšně ubránil a s postupem času bojové umění dále rozvíjel. Po nějakou dobu sem dokonce císař posílal na výcvik některé ze svých elitních vojáků.
Okinawa
Vlastní druh neozbrojeného boje vznikl též na Okinawě, což je jeden z ostrovů Rjúkjú. Tamní vládce (daimjó) zakázal prostému lidu nosit a používat jakékoliv zbraně. Vzhledem k útokům banditů a krutosti lenních pánů, byli obyvatelé Okinawy nuceni rozvinout techniku boje holýma rukama (popř. pomocí běžných denních pomůcek). Tuto techniku nazvali Te (ruka). Díky obchodnímu spojení s Čínou se okinawské Te dostalo pod vliv Kempo (Kempo je souhrnný název pro čínská bojová umění) a rozvinulo se v různé samostatné styly. Ve městech Šuri, Naha a Tomari se vyvinuly tři styly boje – Šuri-te, Naha-te a Tomari-te. Z těch se v 19. století vyvinuly dva směry: Šorei-rjú (pův. Naha-te) a Šórin-rjú (spojením Šuri-te a Tomari-te). Postupem času se tyto školy dále dělily a kombinovaly, takže dnes známe velké množství stylů karate (základní český styl je shotokan-ryu).
Japonsko
Toto bojové umění se díky svému čínskému původu nazývalo původně „čínská ruka“. To byl i původní význam znaků, kterými se karate v Japonsku označovalo. Moderní mistr tohoto umění Gičin Funakoši, který zemřel v roce 1957 ve věku 88 let, změnil znaky tak, že doslovně znamenaly „prázdná ruka“. Funakoši však zvolil tyto znaky i pro jejich význam v zenbuddhistické filozofii: „stát se prázdným“. Pro mistra bylo karate bojovým uměním, ale bylo také prostředkem tvorby charakteru. Napsal: „Jako lesklý povrch zrcadla odraží vše, co je před ním, a jako se tichým údolím nese i slabý zvuk, tak musí žák karate vyprázdnit ze své mysli sobectví a zkaženost při úsilí vhodně reagovat na cokoli, s čím se může střetnout. Toto je význam kara, neboli „prázdný“, v karate“.
Počátky vzniku karate jsou spojovány s ostrovem Okinawa (souostroví Rjúkjú). Okinawa byla po celá staletí pod silným tlakem Číny. Předpokládá se, že okolo 7. století sem začaly pronikat prvky čínských bojových umění. Vliv Číny a samostatnost Okinawy skončily v 17. století. V té době v Japonsku vrcholil mocenský boj o místo Shoguna. Nakonec rod Tokugawa porazil rod Satsuma v bitvě u Sekiga-hara a chopil se moci. Aby byla potlačena možnost vzpoury poraženého, je rod Satsuma vysídlen na ostrov Okinawa, čímž Okinawa ztrácí samostatnost. Nový vládce na Okinawě zakázal místnímu obyvatelstvu např. nošení jakékoliv zbraně. Tím ovšem podnítil rozvoj sebeobranného systému – Okinawa-te. V tomto systému bylo hlavním úkolem přežít. Trénovalo se ve třech hlavních městech – Shuri, Naha, Tomari. Výuka probíhala tajně, protože tomu, kdo byl přistižen při praktikování Okinawa-te hrozil trest smrti. Současně s tímto systémem se rozvíjel i vsystém boje se zbraní (Kobudo), kdy jako zbraně sloužily běžné věci každodenního života, např. cep na rýži (Nunchaku), klika od mlýnku na zrní (Tonfa). Toto období trvá až do roku 1868. Poté se bojové umění dostává do podvědomí veřejnosti a již není potřeba tajit smrtící umění. V té době se dají vysledovat dva hlavní směry Shorin-ryu (Shuri, Tomari) a Shorei-ryu (Naha). Shorin-ryu je spíše orientovaná na tvrdou „vnější“ formu a Shorei-ryu na měkkou,vnitřní“ formu. V Shorei-ryu má základ např. současný styl Goju-ryu. Jedním z hlavních představitelů Sorin-ryu byl mistr Anko Itosu. U něj se učil i mistr Gishin Funakoshi, který jako první přenesl karate na půdu Japonska a stal se zakladatelem, v současné době snad nejrozšířenějšího stylu, Shotokan. Funakoshi jako první použil název Kara-te s významem „prázdná ruka“. Do té doby se místo znaku Kara (prázdný) používal stejně znějící znak s významem Čína, Čínský. Za zlom ve vývoji Karate lze považovat rok 1868, tj. počátek období, kdy Meiji Karate vystoupilo z ilegality. Od roku 1905 se začalo dokonce vyučovat v hodinách tělocviku na základních školách na Okinawě. Pro tento případ upravil mistr Anko Itosu řadu Kata Heian. V každé z těchto kata jsou procvičovány jednotlivé principy bojových umění a jejich zvládnutí je předpokladem pro další cvičení Karate. Gishin Funakoshi předvedl poprvé Karate pro japonského prince Hirohita na Okinawě v roce 1921. Následující rok Gishin Funakoshi poprvé předvádí Karate na půdě Japonska v Tokyu. Od tohoto roku zůstal Funakoshi v Japonsku a snažil se o rozšíření karate mezi japonskou veřejnost. Začátky byly velmi těžké a teprve v roce 1924 založil své první Dojo. Funakoshi jako žák starých mistrů (Anko Itosu, Anko Azato) lpěl na tradicích a jen těžko byl ochoten něco měnit na starých principech cvičení karate, odmítal i dělení karate na jednotlivé směry a školy. Veškeré své úsilí soustředil na změnu tohoto bojového umění (Bujutsu) na bojovou cestu (Budo) s prvotním cílem zdokonalování jedince a omezení použití vlastního karate jen na případy krajních situací. Proto odmítl učit a rozvíjet prvotní útok. Tento jeho přístup vnášel mnoho rozporů mezi něj a jeho žáky, a proto jich mnoho od něj odešlo. Jeho názor na zavádění nových věcí do systému výuky ovlivnilo až přátelství s Jigoro Kano, zakladatelem Judo. Jigoro Kano, ve snaze o zpřístupnění Judo co nejširším vrstvám, byl přístupný jakékoli změně nebo modernizaci. Jeho úsilí bylo korunováno „úspěchem“ v rychlém rozšíření Judo po celém světě, ovšem s důsledkem ztráty kontinuity na principy Jiujitsu a tradice bojových umění všeobecně. Gishin Funakoshi nakonec pod jeho vlivem provedl některé změny, např. zavedl barevně odstupňované žákovské stupně (Kyu) atd. Přestože byl proti dělení karate na různé styly, zavedli žáci pro jeho dojo název složený z jeho pseudonymu, kterým podepisoval své básně, Shoto a ze slova Kan (jap. Sdružení), a tím vlastně položili základ pro směr Karate Shotokan.
Gishin Funakoshi ve svém karate odmítal jakýkoliv typ konfrontace silou. Proto se pro něj stal určitým problémem tlak některých jeho žáků (Hidetaka Nishiyama, Masatoshi Nakayama) na zavedení zápasu (Kumite). Postupně jejich tlaku podlehl a zavedl nejdříve Sanbon-kumite a později Ippon-kihon-kumite. Roku 1946 mistr Masatoshi Nakayama začal na univerzitě Takushoku organizovat žáky a podařilo se mu roku 1949 společně s Hidetaka Nishiyamou založit organizaci JKA (Japan Karate Asociation – Japonskou asociaci karate).
Gishin Funakoshi byl zakladateli JKA požádán, aby novou organizaci zaštítil svým jménem, ale on tento návrh odmítl. Obával se, aby karate při vstupu na sportovní kolbiště nesklouzlo do formální povrchnosti. Kolem roku 1950 odešel Masatoshi Nakayama do Číny a v čele JKA stanul Hidetaka Nishiyama. JKA pohltilo 90% vysokých škol v Japonsku. Hidetaka Nishiyama definoval celý systém metodiky výuky, připravil půdu pro závody v duchu Budo i systém rozhodování, vytvořil strukturu seminářů a instruktorů. Již Gishin Funakoshi připravoval instruktory karate s posláním šířit toto bojové umění po celém světě. Bohužel Druhá světová válka zmařila jeho plány a mnoho instruktorů této generace v ní zemřelo. Po válce jeho záměr uskutečnil Sensei Hidetaka Nishiyama a své žáky (Ochi, Shirai, Kanazawa, Kawazoe atd.) vyslal jako instruktory do světa. Po svém návratu z Číny v roce 1955 se opět do čela JKA vrátil Masatoshi Nakayama. Pod jeho vedením se uskutečnila první oficiální soutěž v karate. Masatoshi Nakayama připustil na této soutěži tzv. „snap back“ – rychlé stržení ruky od cíle. Tím v technice nebyly dodrženy principy finálního úderu. Karate se tak, bohužel, začalo měnit ve víceúčelovou bodovací hru, s čímž Hidetaka Nishiyama nesouhlasil. Aby nedošlo k zbytečným rozporům, využil Hidetaka Nishiyama nabídky vyučovat Karate v armádě USA. V roce 1961 se odstěhoval do USA jako instruktor. Zde také založil „Celoamerickou federaci Karate“ – ta byla roku 1978 přeorganizována na „Americkou federaci amatérského karate“ AAFK (American Amateur federation of Karate), která se roku 1985 přeměnila v „Mezinárodní federaci tradičního karate“ ITFK (International Traditional Karate Federation). Tato federace je zaregistrována u MOV. V současné době je Sensei Hidetaka Nishiyama předseda AAFK a prezidentem ITFK. Po celý svůj život se Sensei Hidetaka Nishiyama snažil a snaží o sjednocení všech, kteří se zajímají o karate v jeho tradiční formě. Do Central Dojo v L.A. k Sensei Hidetaka Nishiyamovi odlétá na stáže každoročně několik českých studentů tradičního karate. Jen pár z nich je však považováno za žáky Sensei Hidetaka Nishiyami.
Díky přímému a častému kontaktu těchto žáků především se Sensei Hidetaka Nishiamou můžeme říct, že tradice karate pokračuje i v ČR.
Karate do v moderní době
Karate bylo poprvé předvedeno japonské veřejnosti v roce 1922, kdy Funakoši, který byl profesorem na okinawské vysoké pedagogické škole, byl pozván, aby vyučoval a předváděl ukázky tradičních bojových umění pod záštitou ministerstva školství. Jeho ukázky tak zapůsobily na diváky a posluchače, že byl zavalen žádostmi, aby zůstal vyučovat v Tokiu. Namísto návratu na Okinawu učil Funakoši karate na různých univerzitách a v Kodokanu – Mekkce Judo – do doby, kdy byl schopen v roce 1936 ustavit Šotokan, velký mezník v historii karate v Japonsku.
Japonská asociace karate (JKA) byla utvořena v roce 1955 s Funakošim jako hlavním instruktorem. V té době měla tato organizace jen málo členů a několik instruktorů, kteří karate studovali pod vedením stárnoucího mistra. Asociaci uznalo ministerstvo školství v roce 1958. Téhož roku uspořádala asociace první Celojaponské mistrovství v karate (vítězem se stal Hirokazu Kanazawa), které se pak stalo každoroční záležitostí a pomáhalo ustavit karate jako soutěžní sport.
Úloha karate v moderní době je mnohostranná. Jako praktický prostředek sebeobrany se široce vyučuje v soukromých klubech a např. v Japonsku je součástí tréningového programu pro policisty a členy ozbrojených sil. Velký počet vysokých škol nyní začleňuje karate do svých programů tělesné výchovy a jeho techniky se také učí vzrůstající počet žen. V Japonsku a všude ve světě však karate získává velkou popularitu jako soutežní sport, který zdůrazňuje mentální kázeň stejně tak jako fyzické schopnosti. To, co bylo původně vytvořeno na Dálném východě jako bojové umění, pak přežilo změny odehrávající se staletí, aby se stalo nejen vysoce účinným prostředkem sebeobrany beze zbraně, ale také vzrušujícím, vyzývajícím sportem, uspokojujícím nadšence v celém světě.